Mohu si pokusit obnovit ztracené soubory sám, aneb být či nebýt, data moje

Opustím mými dětmi a asi i mnou oblíbené analogie, příměry. Ale nevyloučím, že se k nim v nouzi opět vrátím.

Když jsme v MyBlueDay na počátku milénia začínali s obnovou dat, byla naším typickým zákazníkem firma nebo skupina uživatelů, pro které s vžilo označení „geek“. Zkrátka někdo, kdo nebyl světem IT zcela nepolíbený. Ti přišli, když věděli, že je něco s jejich diskem špatně, a měli v sobě dost pudu sebezáchovy a ostražitosti, než aby se chopili torxu. A buďme realisté, také nebyl Youtube s návody na vše. Naší prací bylo zpravidla dolovat data z vadných interních ATA harddisků, nebo, a to jsme moc rádi neměli, vysokootáčkových serverových „bestií“, které když už umřely, tak zpravidla definitivně. Ale díky tomu, že se nám do rukou dostávala neutrápená zařízení, u kterých jsme i přes mizerné technické vybavení (nezapomenutelné MediaTools Professional) a znalosti (v kontextu dneška) docilovali skvělých výsledků.

Svět externích disků byl stále „hic sunt leones“, ne snad proto, že by nikoho nenapadlo vložit interní disk do krabičky, ale nebylo k dispozici žádné smysluplné externí rozhraní, pro bezpečné, „rychlé“ připojení takového zařízení k PC. Vždyť i práce s takovou obří 100MB ZIPkou ve čtečce připojené přes paralelní rozhraní byla chuťovka. Tedy dnešní optikou. Tehdy to byla paráda. Kapacity disků té doby jsou však téměř o dva řády vyšší.

Ale pak to přišlo. Rozhraní USB 2.0 a především Windows XP s výrazně lepší podporou PnP a další konektivitou. Konečně tedy bylo možné připojit teoreticky zařízení do USBčka, chvilku čekat, doufat, zoufat a při troše štěstí jsme se dozvěděli,.. “zařízení bylo úspěšně nainstalováno“.

A tak se otevřela cesta pro poměrně snadné využívání externích periferií, včetně paměťových úložišť. Tedy především 3.5“ externích disků. Lidé objevili kouzlo ukládání dat do kouzelné krabičky, kterou si mohli kamkoliv přenést. Ale také záhy zjistili, že je to kouzlo někdy pěkně vypeče, a všechny ty obrázky z prvních digitálních foťáků (kde jsi, můj Nikone D70), tabulky, dopisy, nebo zálohy DOSovských účetních programů, zkrátka všechno to tam někde bylo a přitom nebylo.

Ale to už byl Internet (ano tehdy stále s velkým „I“), dostupný poměrně široké vrstvě domácích uživatelů (stále jsme někde kolem roku 2005) a tak nebyl problém, pokud kdokoliv chtěl, pídit se po technických informacích, radách, zkušenostech. Také to byla zlatá éra diskuzních fór a komunitních serverů, okoun.cz za všechny. Takže jsme začali v rámci naší bezplatné (:-C)  podpory odpovídat na nové typy dotazů. „Mám na disku vadné sektory, myslíte, že když na to pustím SpinRite, že se opět dostanu k datům?“. „Moje Barracuda děsně seekuje, a občas si klepne. Nemáte prosím jen náhradní hlavičku?“. „Vyhořel mi komp, a na té zelené desce co je zvenčí na disku něco shořelo. Děsně to smrdí. A disk se vůbec netočí. Mám ale stejný disk, tak jsem desku vyměnil. Teď už se točí! Ale stále nevidím data. Co mám dělat dál?“.

Víte, takhle to dál nešlo. Spousta lidí bylo přesvědčeno, že se dá jejich technický problém vyřešit velmi snadno, je potřebují posunout správným směrem. Často kupodivu nešlo ani o peníze, ale o princip. Zvládnu to sám. Pomalu přichází doba zvaná DIY.

Abychom si ušetřili čas, sepsali jsme řadu stručných návodů, jak dle jednotlivých symptomů alespoň zhruba odhadnout povahu problému, a z toho vycházející možnosti, jak dále postupovat a je-li vůbec schůdné, aby proběhla obnova dat svépomocí. Přímo z našeho webu jsme odkazovali na stránky vývojářů recovery software (bez affility :-)). Našim cílem nebylo vychovat generaci amatérských konkurentů, ale v rámci možností edukovat veřejnost. Bylo a je smutné, když se nám do ruky dostane fyzicky otevřený disk s komentářem, "to jsem netušil/a, že je to tak složité, ale mám na tom všechno"...

Také jsme se chtěli vyhnout populistickému podezření, že si účtujeme 500,- za něco, co se dá zvládnout Recuvou kterou si stáhnete zadarmo. Takže, ač jsme firma zabývající se obnovou dat, a nebudeme si pod sebou podřezávat větev, chtěli jsem dát najevo zcela jasně následující:

A pak jsou stavy, které, při vší úctě ke kolegům „geekům“, na koleni ani s nejlepším softem na obnovu dat vyřešit nejdou. A nejdou. A nejdou :-).

Jde tedy minimálně o to, jak rozeznat ten malý průšvih od parádního maléru.  Ale v zásadě jde o úplně jinou věc. A hupky dupky, slíbil jsem návrat k příměrům a je to tady:

Pokud jedete vozem a náhle uslyšíte klepání, a nebo se vám miláček z ničeho nic zastaví, máte dvě možnosti.

Buď zavoláte asistenční službu, která vám vozidlo odtáhne do nejbližšího, ideálně autorizovaného servisu (nebojte, také si o nich někdy myslím své) a vy s vozem v pojízdném stavu odjedete ASAP. A pokud nejste pojištěni, za znovu zprovoznění bohužel zaplatíte.

Nebo otevřete kapotu, a protože tomu jakžtakž rozumíte (ale znamená to, že jezdíte vozem tak do roku 1995, odhadem) budete dotahovat svíčky, měřit napětí akumulátoru a pokud už máte ve voze ODB, vyčtete si diagnostická data. A pokud stále nic, zavoláte si schopnějšího kamaráda, který vám pomůže s odtahem a ve volném čase (pokud není majitel servisu) se pokusí problém vyřešit. A pokud je šikovný a rozumný, dokáže rychle a bezpečně rozpoznat, je-li oprava v jeho silách a nebo ne. Buď problém vyřeší, nebo vás odkáže do servisu. A jsme opět na začátku vývojového diagramu.

Omlouvám se, končím s příměry.

Přeji šťastnou ruku při výběru a pokud tento můj „pláč“ čtete nezatíženi ztrátou dat, zamyslete se…. Jak stará je vaše poslední záloha minimálně důležitých dat???